Jak mi v životě pomohla vděčnost?

Krásné sdílení Lucie B. o tom, jak jí praktikování vděčnosti zkvalitnilo život...

Vděčnosti se věnuji už více než rok. Stala se oblíbenou součastí mého večerního rituálu před spaním. Také ráda téměř každý den odpovídám v příběhu na instagramovém profilu Můj deník vděčnosti na otázku: Za co jsi dnes vděčný?

K vděčnosti mě přivedla náročná životní situace - nemoc, beznaděj, hledání sama sebe a sebelásky. Tehdy jsem si zavedla každodenní rituál, který dodnes začínám slovy: "Jsem vděčná a pokorná." Pak si uvědomím vděčnost za vše, co se mi v životě děje, za každou maličkost. Vděčnost za všechno a za všechny, ať už jsou pro mě testem, "trestem", či za odměnu.

Vděčnost mi v životě hodně pomohla, posunula mě dál a přitáhla ke mně lidi a věci stejné energie. Naučila mě nebrat jako tragédii fakt, že mám v životě třeba jiné poslání, než jsem si původně vysnila, nebo je přirozený vzorec společnosti. Snažím se být vděčná i za to, co mě momentálně bolí. A musím říct, že klišé "všechno zlé je pro něco dobré", je dle mé zkušenosti pravdivé.

Ještě před třemi lety bych všem tvrdila, že každý z nás má předem daný osud. Teď spíš věřím, že všechno nakonec spočívá v našich rukách a že je důležité, jak na svůj život nahlížíme. Jak říkávala moje maminka: "Všechno je to v hlavě a všechny nemoci jsou od nervů..."

Také věřím, že abychom mohli učinit lidi okolo sebe šťastnými a spokojenými, musíme být nejprve šťastní a spokojení sami se sebou. S vděčností se mi podařilo ukončit honbu za tím, abych se za každou cenu zavděčila. Naučit se říkat "ne" a zbavit se vzorce, který mi vštěpovali odmalička: "Lucinko, co si o tobě budou ostatní myslet?"... (Babičko, co je mi do toho, ať se starají o sebe:))

A jak říká můj kluk: "Jen hovado se nevyvíjí..."

Jsem vděčná, že jsem si našla svou vlastní cestu. Možná dlouhou, náročnou, se zkouškami a překážkami. Ale je to cesta k sobě, k vnitřní pohodě a spokojenosti.